Z historie po současnost

Základy vimperského uměleckého školství byly položeny usnesením MNV z 1. června 1949 ve snaze uspokojit stále vzrůstající poptávku obyvatelstva po hudebním vzdělání. Návrh na otevření hudební školy vzešel od ředitele vimperské záložny Ladislava Bergmana, mj. i dlouholetého předsedy odboru Národní jednoty pošumavské. Místní národní výbor avizoval záměr zřídit hudební školu zvláštním písemným upozorněním a již v jarních měsících roku 1949 měli vimperští občané k dispozici přihlašovací formuláře.

Prvním sídlem školy, která začala fungovat 1. září 1949, se stal dům čp. 3 v Partyzánské (dnes Steibrenerově) ulici. Oficiální název této nově vzniklé instituce zněl „Městský hudební ústav ve Vimperku“, jeho veškerou činnost vymezoval tzv. „Organizační statut“. Ředitelem nově vzniklé školy byl na doporučení hudebního patrona okresu, kapelníka Čs. Rozhlasu Vlastislava Antonína Viplera, jmenován Karel Kašpar, který do té doby vyučoval na Hudební škole Bedřicha Smetany v Plzni a do svého nového působiště nastoupil až v listopadu r. 1949. Pamětníci jej popisují jako muže aristokratického vzezření i vystupování, navíc člověka pevných zásad, neváhajícího se bít za talentované žáky ve chvílích, kdy jim vládnoucí režim pro „nevhodný třídní původ“ hodlal bránit v dalších studiích.

Jako první učitelé nastoupili do MHÚ Helena Horová, vyučující dosud soukromě klavírní hře, a Otto Úbl – někdejší vojenský hudebník – „dechař“ a houslista.

Velký zájem veřejnosti o hudební vzdělání vedl k tomu, že souběžně s MHÚ probíhala výuka též pod hlavičkou Domu osvěty ve Vimperku (zejména pro starší žáky), a to na více místech. Původní sídlo MHÚ záhy přestalo z technického hlediska vyhovovat účelu, který mělo plnit, pročež se r. 1950 zásluhou předsedy MNV Silvestra Vlčka škola přestěhovala do bývalého loveckého zámečku někdejšího majitele vimperských skláren Alberta Kralika (dle jiné verze byl dům čp. 3 v Partyzánské ulici již v okamžiku zřízení MHÚ považován za pouze provizorní řešení umístění školy). Tento objekt se stal zatím nejdelším působištěm školy – sídlila zde plných dvaatřicet let a jejími zdmi prošlo největší procento veškerého žactva. Připomeňme si, že zámeček se svými ručně malovanými okenními výplněmi (dílem to malíře Jana Zachariáše Quasta), štukovou výzdobou stropu v sále a dřevěným obložením stěn představoval skutečně inspirativní umělecké prostředí.

Nahlédneme-li do rozmanitých dobových písemných dokumentů, zjistíme, že škola prodělala několikeré změny názvu, aniž by nám ovšem byl zcela srozumitelný systém, na jehož základě probíhaly. Tak např. vysvědčení (vydávala se zvlášť pololetní a výroční) v kolonce „Škola:“ nesou razítko „Hudební škola Karla Weise ve Vimperku“ (nepodařilo se však vystopovat, kdy poprvé si škola jméno tohoto skladatele připojila k názvu), zatímco letáček zvoucí veřejnost na „Slavnostní koncert žáků a učitelů k 10. výročí založení hudební školy“ hovoří o „Základní hudební škole Karla Weise ve Vimperku“. Na kulatém úředním razítku pak stojí nápis „Hudební škola ve Vimperku“.

Ať již byly pohnutky a důvody k výše uvedenému „žonglování“ s názvem školy jakékoli, jisté je, že od roku 1952 přestala být školou toliko hudební. Zásluhu někdejší primabaleríny z ND paní Zdeňky Schubertové – Palečkové se totiž podařilo otevřít taneční obor. Sólistka naší první scény, přinucena zraněním nohy následkem nešťastného pádu k ukončení kariéry, působila současně v hudební škole i pod domem osvěty, navíc vedla ve Vimperku také tradiční taneční kurzy. Ve svých svěřenkyních probouzela lásku ke klasickému baletu, nacvičovala s nimi i náročné kreace ze slavných světových baletních děl. Je velmi zajímavé, že školní kronika se o působení tanečního oboru zmiňuje pouze strohými zprávami, aniž uvádí jméno paní Schubertové. Pamětnická svědectví to vysvětlují skutečností, že jmenovaná umělkyně neprojevovala náležité požadované nadšení či loajalitu vůči vládnoucím mocenským kruhům, takže na ni mělo být s největší pravděpodobností zapomenuto. Před koncem svého života dojížděla vyučovat do Strakonic, zemřela v roce 1961.

Další z uměleckých oborů – výtvarný byl na škole založen počátkem 60. let. Zprvu jej vedl učitel Josef Černoch (též ředitel II. ZDŠ ve Vimperku), jehož po necelých dvou letech vystřídal Josef Hodouš. Zde se bohužel dostupné prameny, jako již vícekrát, rozcházejí v přesném časovém zařazení: školní kronika uvádí jako dobu nástupu Josefa Hodouše i samotného zřízení výtvarného oboru rok 1963, zatímco z vysvědčení prvních žáků „výtvarky“ vyplývá, že k vystřídání obou učitelů došlo cca v pololetí školního roku 1964/65.

V roce 1961 se název školy definitivně ustálil do výstižnější a nejdéle trvající podoby – lidová škola umění. Tehdy již rok stál v jejím čele v pořadí druhý ředitel – Tomáš Křiváček, který ještě před svým nástupem do hudební školy vyučoval při domu osvěty. Po jeho tříletém působení usedla za ředitelský stůl LŠU první žena – Věra Straňanová, jíž po čtyřech letech vystřídal ve funkci František Kovář. Doplňme nyní dvě zatím uvedená časová „nej-„ vimperské hudební školy (tj. nejdelší působiště a nejdéle trvající název) do trojice zásluhou faktu, že posledně jmenovaný ředitel vedl vimperskou LŠU po dosud nejdelší dobu – plných jednadvacet let až do své smrti v r. 1988. V dalších letech se v ředitelské funkci dále postupně vystřídaly Milada Klátilová, Marie Šípová a Jana Hadravová. Současným ředitelem je Pavel Vališ.

Již do původního MHÚ se za hudebním vzděláním krom vimperských žáků sjížděli i „přespolní“, jejichž stále vzrůstající počet časem vyústil v potřebu založit v okolních obcích detašované třídy. Jako první zareagovala Čkyně, kde od r. 1965 vyučoval Tomáš Křiváček, zprvu pod místní osvětovou besedou. Po třech letech byla oficiálně zřízena detašovaná třída, spadající pod LŠU Vimperk. Vyučovalo se zde houslové, klavírní a akordeonové hře a hudební nauce, v současnosti se ve čkyňské pobočce (jíž se stala v důsledku zvýšeného počtu žáků) vyučuje i dechovým nástrojům. V pořadí druhá detašovaná třída vznikla r. 1973 ve Stachách i v sousedním Zdíkově. Také zde došlo ke změně v pobočku, která se však časem zcela osamostatnila – o tom ale později, neboť chceme-li dodržet jakousi chronologii událostí, je na čase obrátit pozornost zpět do Vimperka.

Technický stav dosavadní budovy LŠU s přibývajícími lety postupně stále více odporoval normám (pohupující se stropy, zastaralá elektroinstalace atd. …), což mělo za následek již druhé přestěhování školy, tentokrát do novostavby v sousedství SEŠ a gymnázia v Pivovarské ulici. K slavnostnímu otevření došlo 6. září 1982, stará budova byla původně určena k demolici. Z kulturního hlediska lze s povděkem konstatovat, že tento neblahý záměr nakonec nevyl realizován, neboť ve zdech někdejšího loveckého zámečku spočívá velký kus historie nejen města samého. Navzdory všem peripetiím stojí objekt, který pro mnohé zůstal „hudebkou“, dál, byť v stále žalostnějším stavu.

„Sametová“ revoluce z r. 1989 odstartovala řadu změn, nevyhnuvších se ani oblasti školství. S odstupem času lze však některé z nich vidět jako samoúčelné a nepřinášející nic lepšího. První, vůči níž ještě nelze namítat, prodělal sám název školy – r. 1990 se lidová škola umění stala základní uměleckou školou, někdejší „lidušky“ se změnily v „zušky“. Záhy však musely zahájit úporný obranný boj o své „místo na slunci“, neboť se vyskytly tendence pohlížet na ně jako na pouhá školská zařízení (navzdory tomu, že v samotných názvech krom MHÚ vždy jasně stálo a stojí slovo „škola“) s následným nepříznivým dopadem na jejich financování. V rámci zmíněného boje byla v celostátním měřítku ustavena nová instituce – APZUŠ (=Asociace pedagogů ZUŠ) – jako jednací partner příslušných sfér ministerstva školství. Současně vznikly nové poradní orgány – umělecké rady, a to v náležité hierarchii počínaje uměleckými radami každé ZUŠ až po Ústřední uměleckou radu. Po řadě dohadů a složitých jednání vydalo v r. 1991 ministerstvo školství vyhlášku o organizaci základního uměleckého školství, čímž se nejistá situace částečně uklidnila.

Uvedená vyhláška krom jiného umožňovala též existenci „obecních zušek“, zřizovaných a financovaných příslušnými obecními úřady, čehož využila dosavadní pobočka vimperské ZUŠ ve Stachách a k 1. 10. 1991 se osamostatnila. Ředitelkou se stala Olga Bončková.

V r. 1993 se ZUŠ již potřetí stěhovala, když bylo vyššími místy rozhodnuto, že její budova připadne Obchodní akademii a Gymnáziu Vimperk, škole, která vinou nedostatku vlastních prostor využívala společně se Sportovní školou České Budějovice některých místností ZUŠ. Znamenalo to nucený ústupek přísně pragmatickému a nesmlouvavému postoji úřední moci a další nejistotu, tentokrát v otázce nového působiště, neboť všechny dostupné varianty (např. internát lesnického učiliště) se ukazovaly být dočasnými a situace se mohla dříve či později opakovat. V nouzi nejvyšší podal ZUŠ pomocnou ruku tehdejší ředitel II. ZŠ Vimperk Miroslav Samec a poskytl jí „azyl“ v jednom z pavilonů základní školy ve Smetanově ulici. Škola zde sídlila do června 2010. Během šk. roku 2009/2010 se totiž chystalo nové působiště školy. Přestavbou objektu bývalého OSP v Nerudově ulici vznikly krásné, velké prostory, odpovídající nabídce všech oborů ZUŠ a odpovídající počtu žáků. Škola tak začala 1. 9. 2010 vyučovat „ve svém“, neboť majitelem objektu je zřizovatel ZUŠ – Jihočeský kraj. Ten také celou přestavbu financoval. ZUŠ má v současnosti nadstandardní podmínky kde vzdělávání všech 4 vyučovaných oborů.

Od 1. 9. 2014 dochází k navýšení celkové kapacity školy na 400 žáků v důsledku otevření nového místa poskytovaného vzdělávání ve Vacově.

Od roku 2016 je kromě výuky dětí od 5 let zřízena ve škole Akademie umění a kultury, vzdělávání III. věku Vimperk. Toto dvouleté studium je určeno pro občany ve věku 55+.

Od 1. 9. 2019 je kapacita školy 420 žáků.